Úryvok z knihy - Vikingové - Nájezdy synů

V jeskyni jsem dlouho pozoroval králičí kosti v nebožtíkově plnovousu. Během dnů, kdy jsme s Radvem Buesønem připravovali křesťanského vojáka na Bellinu prohlídku, jsem začal přemýšlet, jaký život měl asi ten chudák za sebou.

Byl to sirotek, jenž se musel protloukat sám, a do války šel jen z nutnosti? Přinutili ho stejně jako sedláky v Anglii, kteří museli poslechnout krále, když sbíral vojsko? Nebo mu rodinu vyhladili Maurové a on se dal na vojnu, aby je pomstil? Jedna otázka vyvolávala další. Copak jsme my sami za sebou nezanechali spoustu nevinných obětí? Kolik rodin z Thorsgrårdu jsme rozdělili? Kolik synů a dcer jsme prodali krutým pánům v Oportu? Kolik rodičů teď oplakává své děti, které by měly strávit zbytek svého krátkého života v otroctví?

Bylo ironií osudu, že mě na takové myšlenky dokázal přivést jeden nebožtík. Přestože mi víra v Bílého Krista nic moc neříkala a vůči jeho ufňukaným stoupencům jsem stále žádnou úctu nechoval, začal jsem cápat, proč bratra Jarvise naše násilnické chováni tak hněvá.

Pověděl jsem mu to, když se s ním vrátil Hastein.
„Jsem rád, že své krutosti lituješ.“ Jarvis hleděl na mrtvolu v rakvi lítostivým pohledem. „Třeba změna tvé mysli bude ku prospěchu jiným. Tomuhle nebožákovi už nepomůže.“

„Můžeš si o tom promluvit s Vímarou Peresem,“ opáčil jsem. „ Obětoval dvacítku mužů jen kvůli tomu, aby ….. http://bit.ly/34EHanR

Úryvok je z knihy Vikingové - Nájezdy synů